Hlasy Severu

Uprostřed bezejmenných hor, kde skály šeptají jazykem starým jako sama země, žila dívka jménem Elva. Nebyla jako ostatní děti z vesnice pod horami. Nedotýkala se květin kvůli kráse, ale protože slyšela, co si mezi sebou povídají. Stromy k dívce skláněly své větve, když procházela kolem a potoky zpomalily proud, aby mohla naslouchat jejich tichému...

Ve starém domku na kraji lesa, jehož střecha zarůstala mechem a v kamnech se i po ránu drželo teplo, přebýval Dědek Domovík. Nikdo ho nevídal, ale ti, kdo v domě žili, o něm věděli a občas ho i cítili. Byl jako stín mezi stíny, dech pod prahem, tiché kroky na půdě. Jeho přítomnost byla jemná jako šepot větru za oknem....

V hlubokých lesích, kde se stromy dotýkaly nebe a jejich kořeny se pod zemí proplétaly jako tajemná vlákna snů, žila dryáda. Byla dcerou starého dubu, jehož míza se stala její krví a jeho stín přístřeším. Po staletí s ním sdílela jeho dech, chránila ho před nástrahami světa a naslouchala šepotu větru, který k ní přinášel příběhy dávných věků. Les...

Za dávných časů, kdy bohové ještě kráčeli po zemi a šum lesů byl jejich řečí, zrodila se Devana - dítko blesku a řeky. Její otec Perun, vládce hromu, křižoval bleskem oblohu, zatímco matka Mokoš napájela svět deštěm, z něhož se rodil život. Z jejich spojení vzešla dcera. Nespoutaná jako vítr a svobodná jako horský pramen. Nesla v sobě sílu nebes...

Ve středu prastarého lesa, kde se kořeny vinou hluboko do země a koruny se dotýkají oblohy, stál strom starší než lidská paměť. Jeho kmen byl pokroucený staletími a větve šeptaly jména, v neznámém jazyce. V jeho středu zela dutina. Temná a tichá, ale ne zcela prázdná. Tam totiž přebývala ona. Paní lesa.

Chtěl jsem jen odejít. Od lidí, od hluku a zbytečných věcí, které nenápadně den za dnem ukusují duši. Od věčných otázek bez odpovědí, od obrazovek, které mi ukazují svět, ale nebe nad hlavou zůstává nepovšimnuté. Toužil jsem najít místo, kde zem dýchá pomalu a opravdově. Potřeboval jsem prostor, kde bych znovu uslyšel vlastní ticho.

V zapomenutém koutě krajiny, kde se louky vlní až k obzoru a vítr zpívá prastaré písně, žila pastýřka jménem Lucie. Každého dne vodila své ovce po travnatých pláních, daleko od lidského ruchu. Její kroky byly tiché a klidné, oči vnímavé ke každému pohybu v trávě. Znala řeč bylin, rozuměla šepotu větru, slyšela i tichý nářek stromů. Ač mladá, její...

V hlubokých lesích, kde stromy šeptají starou řečí a mlžný opar se plazí jako duch dávných věků, tam vládne Veles. Bůh divočiny, přeměn a zvířat. Byl to on, kdo dal lesům hlas a zvířatům smysl pro rovnováhu. Veles se nerad ukazoval v lidské podobě. Přesto byla proměna jeho přirozeností. Nejčastěji se zjevoval jako vlk s očima planoucíma zlatým...

Byli tak rozdílní, a přesto spojeni poutem, které svět nikdy plně nepochopí. Fenrir, tesák osudu v těle vlka, mládě se srdcem bouře, zrozené z předtuchy konce. Jörmungandr, had spletený ze samoty a věčnosti, jenž se od počátku snažil obejmout sám sebe dřív, než ho spolkne oceán. A Hel… moje tichá, podivná Hel. Napůl stín a napůl světlo. Když spala,...

Kdysi dávno, v časech, kdy stromy šeptaly jazykem větru, a voda zpívala písně předků, žila ve vesnici uprostřed Rudohoří žena, kterou nazývali Šerava. Nebyla to obyčejná žena, nýbrž šamanka. Vládla bylinkám, znala řeč kamene i zvířete. Říkalo se, že sny, které se jí zdají, jsou magickou bránou mezi světy a že pod jejím dechem se uzdravují staré...

Kdysi dávno, v době, kdy byl svět ještě mladý a jména hor se teprve rodila z mlhy, se bohové sešli pod světlem prvního úsvitu a usnesli se, že si zde postaví město. Ne jen tak ledajaké. Mělo svou krásou zastínit všechna místa, která kdy spatřila světlo dne. Nazvali jej Ásgard - Domov bohů. Jeho věže se zvedaly k nebi...

V jeskyni ukryté hluboko pod kořeny stromu Yggdrasilu, tam, kde světlo mlčí a věčné vládnou stíny, se narodil Bragi. Dítě poezie a zpěvu. Syn Gunnlödy, strážkyně posvátné medoviny a samotného Ódina, pána mnoha jmen. Jeho zrození neprovázel výkřik, ale tiché vzedmutí sil, které se v hlubinách probouzejí jen zřídka.