16 Ledoví obři

Zaražený chlapec téměř nedýchal při pohledu na obrovské bytosti, které se před nimi zjevily. Bylo to jako by spatřil samotné strážce hor, starobylé bytosti, které střežily jejich tajemství a ochraňovaly neporušený klid. Pocítil úctu a úžas nad majestátním zjevením ledových obrů. Tyčili se před ním jako živé monumenty horské síly. Pohled na jejich masivní namodralá těla a na obrovské kyje, které se jim kývaly v rukou, nenechával nikoho na pochybách, že se jedná o mocné a neohrožené bytosti, s nimiž si není radno zahrávat.

Obři se začali mezi sebou hlasitě radit a jejich burácivé hlasy zněly jako hromy nad horami a odrážely se ve zvlněném reliéfu temného lesa. "Cítím něco, co sem nepatří, páchne to jako člověčina! Myslím si, že máme na svém území vetřelce," zahřměl jeden z obrů a jeho obrovské ledové oči zazářily v temnotě.

"Bratři, nemůžeme dovolit, aby se nám tu potulovala taková odporná stvoření," zvolal druhý obr.

"Nikdo by neměl být nad zákonem Jotunů! Pojďme je najít a potrestat," rozhodl třetí.

Oba poutníci sledovali nebezpečný dialog s napětím, zdálo se, že i celá horská krajina zadržela dech. Ódin se lehce naklonil k chlapci a zašeptal mu do ucha: "Tohle místo není pro nás, Malý vlku. Musíme se stáhnout a dát ledovým obrům čas, aby tuto záležitost mohli vyřešit po svém." A s klidnou jistotou ve svém hlase dodal: "Neměj obavy, kouzlo, které jsem vyvolal, by je mělo svést z naší stopy."

"Ale proč jsme pro ně tak odporní?" Zeptal se tiše chlapec a zavrtěl nechápavě hlavou.

"Ledoví obři jsou čistá stvoření z ledu. Jsou to bytosti spojené s divočinou a nezkrocenou prvotní silou přírody. Lidské tělo pro ně nepředstavuje nic víc, než pouze symbol rozkladu a zkázy. Víc ti o tom povím, až se odtud dostaneme." Řekl vážně Ódin a pokynul rukou směrem, kterým se měli vydat, aby se dostali z dosahu nebezpečných tvorů. Oba poutníci se pohybovali nenápadně a tiše, jakoby tančili na okraji stínu. Každý jejich krok byl pečlivě promyšlený tak, aby nepřitáhl pozornost obrů. Pozorně sledovali každý pohyb obřích strážců a pomalu, vyhýbajíce se všemu, co by mohlo prozradit jejich přítomnost, se od nich vzdalovali. Když byli dostatečně daleko, s úlevou vydechli.

Obři zatím pobíhali po mýtince a marně se rozhlíželi kolem sebe jako hladové šelmy, které ztratily stopu své kořisti. Jejich obrovské nozdry se rozšiřovaly a zhluboka nasávaly vzduch v marné snaze zachytit stopu.

Z bezpečné vzdálenosti pak sledovali, jak se trojice obrů vydala po falešné stopě, kterou vytvořilo Ódinovo kouzlo. Když se jejich mohutné postavy pomalu ztratily v temnotě lesa, zanechávajíce za sebou jen hluboké stopy v mechu a polámané větve stromů, pokračovali poutníci rychlou chůzí směrem k horám. Chlapec zvedl zrak k obloze. Začínalo se stmívat. Přesto rozeznal oba krkavce, jak poklidně krouží vysoko nad nimi, a tak věděl, že jim už nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí.