42 Ankou, pán řeky Gjöll

Bárka tiše plula po temné hladině ledové řeky Gjöll, která ji odnášela stále hlouběji, do neznáma. Do míst, odkud není návratu. Chlapce pohltila vlna beznaděje, která se prohlubovala s každým záběrem bidla, jimž Ankou směroval bárku do říše mrtvých. Pocity strachu a úzkosti ho sžíraly, jako by si okolní temnota činila nárok na jeho mysl i tělo. Chlapec se chvěl, cítil, jak ho obklopuje, a věděl, že z této cesty už není úniku.

Nějakou dobu pluli opět velice rychle úzkým řečištěm, dokud se stěny jeskyně nerozšířily a prostor kolem nich se stal větším, otevřenějším. Chlapec na své tváři pocítil závan studeného vánku. Pak se ozvalo táhlé, mrazivé zavytí. Nečekaný zvuk se nesl ozvěnou nad temnou hladinou řeky tak děsivě, až se chlapci zježily všechny chlupy na těle. Ozvěna se odrážela i po stěnách jeskyně a byla v ní obsažena veškerá bolest světa. Jako by pocházela přímo ze samotných hlubin země a volala po duších, které se toulají ve stínu.

"To je jen pes," pronesl převozník s chladným klidem, jako by šlo o něco zcela běžného. "Stráží vchod do Helheimu."

Chlapec polkl a otřásl se. Představa obrovského psa, hlídajícího bránu říše mrtvých, mu nahnala hrůzu. Instinktivně sevřel okraj bárky ještě pevněji.

"Můj pekelný pes Garm už mě cítí," pokračoval přízrak a pak se jeho kapuce natočila směrem k děsivému nákladu, který se kupil na dně plavidla. "Nasbíral jsem mu pár dobrot. Má raději krev zemřelých, ale i kosti občas přijdou vhod. Pro něj to bude bašta."

Chlapec s odporem pohlédl na hromadu lebek a kostí, které se o sebe neklidně třely s každým pohybem bárky. Zmocnil se ho třes. Zmítal se mezi hrůzou z toho, co přijde, a tíživým pocitem, že nic už nemůže ovlivnit. Zatímco bárka klouzala dál, pes zavyl znovu, tentokrát blíž a ještě hlasitěji.

Chlapec se krčil v bárce a hlavou mu vířily myšlenky. Co se mnou Ankou zamýšlí? Předhodí mě snad svému psovi? Představa, že by mohl skončit jako potrava pro Garmovy krvelačné čelisti, ho zcela paralyzovala. Musím něco vymyslet, opakoval si v hlavě znovu a znovu, jako mantru, která ho měla udržet při smyslech. Cítil, jak ho svírá pocit beznaděje. Očima, rozšířenýma strachem, hledal zoufale jakoukoliv možnost úniku.