45 Ohňostroj v ruinách 

Na vrcholku vedlejšího sloupu, přímo nad ním, na něj shlížel jeden z těch podivuhodných tvorů. Nehýbal se a tiše ho pozoroval. Pohledem se střetl s očima chlapce. Jeho malá červená postava se téměř ztrácela na ohnivém pozadí. Chlapec si ho teď mohl prohlédnout zblízka.

Měl drobné tělíčko, krátké nožky zakončené kopýtky a na čele, kde by snad člověk očekával rohy, dvě malé vybouleniny. A pak si ještě povšimnul dlouhého tenkého ocásku, který se mu ovíjel okolo sloupu. Vypadal přesně jako rarášek z pohádek, které mu kdysi četla před spaním maminka. Na okamžik ho přemohla vzpomínka na dětství a bezpečí domova, a na tváři se mu nečekaně objevil úsměv.

A k jeho překvapení se rarášek usmál také. Snad napodoboval jeho vlastní emoce, odraz těch samých pocitů. Chlapec byl tou podivnou situací pobaven. Všechno kolem něj – prastaré podzemní chrámy, hořící láva a polorozpadlé ruiny – působilo nebezpečně a zlověstně. A on tu uprostřed všeho klidně stál a usmíval se na malého tvora, který se mu zjevil jak z pohádky.

Zasmál se nahlas, jakoby náhle zapomněl na strach, který ho až do té chvíle svíral. Jeho smích uvolnil napětí, které se ve vzduchu vznášelo. Rarášek, nadšený chlapcovým smíchem, radostně poskočil na sloupu. Zhoupnul se na svém dlouhém ocásku, přesně jako opička, která předvádí své triky. Pak se hbitě odrazil a skočil přímo před chlapce. Přistál s lehkostí a elegancí, která kontrastovala s jeho legračním zjevem. Jedno malé kopýtko tiše klaplo o zem a ocásek se v mírném oblouku stočil kolem jeho kotníků.

Chlapec se k tvorečkovi sklonil a na okamžik se mu v hlavě mihla myšlenka, že by ho mohl pohladit. Představoval si, jaké by to bylo, dotknout se jeho měkké, sametové pokožky. Ale v poslední chvíli se zastavil, protože mu náhle hlavou probleskla poslední varovná slova medvědího ducha: Nikomu v tomto světě nevěř!