52 Železný les

Klid náhle přerušil těžký dunivý zvuk. Chlapec zpozorněl a mladý mamut se neklidně pohnul. Kdesi z dálky zaznělo několikanásobné hluboké troubení. Pak se ozval tlumený dusot, který se rozléhal krajinou. Zněl hrozivě, přesto naplněný podivnou harmonií. Zprvu se zdál vzdálený, prozrazovaly ho jen slabé vibrace ledové plochy, ale pak zesílil. Pravidelný a mocný, jako když srdce země začne náhle bít. Mlha na opačném konci jezera se rozestupovala, a v jejím závoji se postupně objevovaly mohutné siluety. Na břehu jezera stanulo velké stádo mamutů.

Unavený a promrzlý chlapec s úžasem sledoval, jak se stádo gigantů dalo do pohybu. Jejich masivní těla se pomalu vydala přes zamrzlé jezero. Mamuti zamířili jejich směrem. Led se pod jejich těžkou chůzí otřásal. Skřípavě se lámal a voda stříkala na všechny strany, dokud se stádo neocitlo na pevném ledě.

Každý z nich působil jako živá připomínka pradávných časů – masivní těla porostlá hustou srstí, impozantní dlouhé kly mířící vpřed, a pohyby, v nichž se spojovala neúprosná síla a starobylá důstojnost. Malé moudré oči, zrcadlící v matném světle nekonečné cykly přírody, se slabě leskly. Zdálo se, že jejich příchod s sebou nese nejen váhu věků, ale i příběh o přežití a přetrvávání, který rezonoval krajinou i v samotném srdci malého poutníka.