62 Mise splněna

Cesta světem lidí trvala několik dní, během kterých se střídaly lesy, kopce a malé osady, kde si opatřovali zásoby. Vedli spolu dlouhé hovory, ale jak dny ubíhaly, začal být Ódin stále více málomluvný a pohroužený do svých myšlenek. Faolan cítil jeho narůstající netrpělivost.

Když jednoho večera usedli k ohni, starý bůh prolomil ticho.

"Malý vlku," oslovil ho s neobvyklou žádostí, "dokázal bys otevřít bránu vedoucí do Ásgardu? Ta květina je příliš vzácná, než aby její moc byla promarněna. Čím rychleji se dostanu k hlavě Mímiho, tím větší je šance, že ji oživím."

Ukázal na truhličku s magickou květinou, kterou celou cestu pečlivě opatroval.

Faolan se na něj překvapeně podíval.

"Do Ásgardu?" zopakoval váhavě. Myšlenka, že by mohl spatřit město bohů, ho lákala, ale zároveň měl obavy. Magie menhirů byla nepředvídatelná a nikdy si nemohl být jistý, kam poutníky pošle.

"Ano," přikývl Ódin, "potřebuju, aby mě brána zanesla přímo tam. A i když to nevyjde podle plánu, věřím, že nás menhiry navedou tím správným směrem."

Chlapec chvíli váhal, ale nakonec přikývl.

"Dobrá, pane Grímni. Mohu se o to pokusit. Už dlouho jsem chtěl spatřit Ásgard na vlastní oči," přiznal, i když v koutku duše stále cítil pochybnosti: "Jen si nejsem jistý výsledkem."

Stařec mu položil konejšivě ruku na rameno a podíval se mu do očí. "Neměj obavy. Znám cestu k nejbližšímu kruhu menhirů. A pak, až už nás osud zavede kamkoli, vím jistě, že se znovu setkáme."