Dědek a tři oříšky pro klid
Ve starém domku na kraji lesa, jehož střecha zarůstala mechem a v kamnech se i po ránu drželo teplo, přebýval Dědek Domovík. Nikdo ho nevídal, ale ti, kdo v domě žili, o něm věděli a občas ho i cítili. Byl jako stín mezi stíny, dech pod prahem, tiché kroky na půdě. Jeho přítomnost byla jemná jako šepot větru za oknem.
Domovík byl drobný, zarostlý mužíček s vousy připomínajícími mech a očima, které se leskly jako žhavé uhlíky. Chodil bosý a v potrhané košilce. Nesl s sebou pach staré spíže, vlhkého prkna a pohádek, které se šeptají večer před spaním. Nejraději se zdržoval pod kamny, kde to vonělo popelem a mlékem. V dobách, kdy srdce obyvatel dýchala pokojem, i on tiše rozséval pohodu.
Když se však v domě usadil neklid, nebo jeho obyvatelé zapomněli poděkovat za teplo, střechu nad hlavou a chléb na stole, tehdy jim Dědek připomněl, že i on je součástí domova. Svou přítomnost dával najevo jemně a nenápadně. Dveře se pootevřely, i když jimi nikdo neprošel, starý obraz na stěně se naklonil na bok, nebo se plamen svíčky divoce rozkmital, ačkoliv vzduch v místnosti zůstal nehybný. A když nevděk přetrval déle, začaly se v domě ztrácet věci. Tuhle to byla čajová lžička, tam zase záložka v knize, jindy mokrá punčocha ze šňůry. Ráno nikomu nechutnala ovesná kaše a podlaha vrzala hlasitěji než obvykle. Dům byl naplněn tichou nespokojeností, která visela ve vzduchu jako stín.
Lidé byli tak zabraní do svých všedních povinností, že si vůbec nevšimli, jak se kouzlo domova nenápadně vytrácí. Teplo a klid, které dřív naplňovaly každý kout, se pomalu rozplývaly v tíživém tichu. Nikdo z nich si nevšiml, že něco nezvratně změnilo jeho duši. Jen malá veverka z blízkého lesa, která občas přicházela krást oříšky ze zápraží, tu změnu vycítila. Její bystré oči a citlivý čich zachytily chlad, jenž se vplížil do místa, které kdysi dýchalo bezpečím.
Té noci, kdy vítr tančil mezi větvemi borovic a měsíc stál vysoko na obloze, přiskotačila po střeše. V tlapkách nesla tři malé oříšky… první tvrdý jako pravda, druhý dutý jako zapomenuté slovo a třetí podivně těžký, snad v sobě ukrýval vzpomínku. Vklouzla otevřeným oknem do místnosti a opatrně položila své dary k prahu… právě tam, kde se nejčastěji objevovalo to neviditelné chvění.
Na ten tichý šelest Domovík procitl ze svého stálého bdění. Byl mrzutý, jako vždy, když ho něco vyrušilo. Ale když se sklonil nad oříšky a přičichl k jejich vůni, se mu na rtech objevil spokojený úsměv. Oříšky měl rád, připomínaly mu staré časy. Podzimní dny plné zlatých listů, dětský smích v chladném vzduchu a večerní příběhy u praskajících kamen. Pomalu natáhl prst a lehce se dotkl jednoho z oříšků. V tu chvíli dům tiše vydechl. Kamna znovu hořela teplým plamenem, voda v dřezu přestala kapat a obraz na stěně se narovnal do své původní polohy.
Také ráno bylo jiné. Chléb voněl silněji, podlaha nevrzala a světlo dopadalo měkčeji než dřív. Naplňovalo místnost hřejivým tichem. Dům měl znovu srdce, i když to nikdo nedokázal pojmenovat.
Od té doby se v domě už nic neztrácí. A pokud někdy něco znovu zmizí, stačí položit na bílý ubrousek kousek chleba, trochu mléka nebo pár oříšků pro veverku. A hlavně poděkovat. Protože Dědek Domovík slyší každé slovo, které dům šeptá, i když všichni spí. Bdí a dýchá s domem v jednom rytmu, jako tiché srdce pod podlahou.