Zrození Sleipnira

Kdysi dávno, v době, kdy byl svět ještě mladý a jména hor se teprve rodila z mlhy, se bohové sešli pod světlem prvního úsvitu a usnesli se, že si zde postaví město. Ne jen tak ledajaké. Mělo svou krásou zastínit všechna místa, která kdy spatřila světlo dne. Nazvali jej Ásgard - Domov bohů. Jeho věže se zvedaly k nebi jako píseň o slávě, síně se třpytily zlatem a sloupy zářily jako ranní slunce odrážející se v moři. S každou další stavbou rostla jeho nádhera… a s ní i pýcha těch, kdo v něm přebývali.

Ale za hranicemi světla, tam, kde končí dech hor, se v mlhách Jötunheimu probouzeli obři. Byli velcí, mocní a temní jako zimní noci bez hvězd. Záviděli bohům jejich krásné domovy, moudrost i moc. Neustále hledali způsoby, jak jim škodit. Posílali bouře, rozsévali hrůzu, a jejich stíny se občas dotkly i světa lidí, kterým bohové vládli a které chránili.

Tehdy bohové pochopili, že jejich nádherné město není bezpečné. Přestože se pyšnilo vysokými stavbami a lesklými věžemi, jeho hradby byly spíš ozdobou než ochranou. A tak na sněmu rozhodli, že Ásgard musí být lépe opevněn. Chtěli hradby tak vysoké, které nezdolá čas, kámen ani zloba obrů. Jenže taková stavba, to nebyl úkol pro každého…

A právě tehdy, jak už to v příbězích bývá, se u brány města objevil statný muž. V jeho očích se odrážel mrazivý stín ledu a v pažích síla hor. Nabídl bohům, že jim postaví nejmocnější hradby světa sám a bez pomoci. Za odměnu však chtěl krásnou bohyni Freyju a k tomu Měsíc i Slunce. Bohové se zhrozili, avšak bůh lsti, Loki, mistr slov i klamu, je přemluvil, ať nabídku přijmou. Ovšem pod podmínkou, kterou žádný smrtelník nemůže splnit. Hradby musí být dokončeny za jedinou zimu.

Stavitel souhlasil. Vyžádal si jen svého koně, Svadilfariho, silného jako proud horské řeky. A tak začala stavba. Kámen po kameni, den za dnem, rostly hradby vzhůru k nebi. Kůň tahal balvany, s nimiž by se nehnul ani zástup mužů, a bohové s úžasem sledovali, jak se dílo blíží ke konci. Až příliš rychle. A to v nich vzbudilo podezření. Pochopili, že nejednají s obyčejným člověkem.

"Ten muž je určitě obr!" říkali si mezi sebou. "A ten kůň má v sobě kouzlo!"

Zima se chýlila ke konci, a s ní i lhůta. K dokončení zbývala už jen brána, když si bohové uvědomili, že stavitel je jen krůček od splnění podmínky. Zuřili. Nechtěli přijít o Freyju ani o nebeská tělesa a tak povolali Lokiho, aby s tím něco udělal. Ten se pousmál svým hadím úsměvem a pronesl: "Vše má svůj klíč."

Proměnil se kouzlem v půvabnou klisničku, zařehtal a rozběhl se přes zasněženou pláň. Kůň Svadilfari, který dlouhé měsíce dřel na stavbě téměř bez oddechu a nespatřil jediného tvora svého druhu, se cítil velmi osamělý. Když klisničku uviděl, vzpurně si odfrkl a vyrazil tryskem za ní. Marně za ním stavitel volal jeho jméno.

Brána zůstala nedostavěná. V tu chvíli cizinec poznal, že byl oklamán. Rozzuřil se a odhalil svou pravou podobu. Ukázalo se, že je skutečně obrem. Ale dřív, než mohl vypustit svou zlobu, Thór pozvedl kladivo a jedinou ranou ho srazil k zemi.

A tak bohové získali hradby, aniž by zaplatili jediný dar. Jen Loki, známý svými proměnami a klamy, nezůstal beze změny. Z podivného spojení s kouzelným koněm Svadilfarim se mu narodilo hříbě. Bylo neobyčejné. Mělo osm nohou a běželo rychleji než vítr mezi mraky. Loki mu dal jméno Sleipnir a daroval ho nejvyššímu z bohů Ódinovi. Jeho síla byla tak mocná, že ho Ódin musel přivazovat k posvátnému stromu Yggdrasilu, neboť jen ten jej dokázal udržet. Od té doby skrze jeho kořeny proudí síla koně, a bude kolovat tak dlouho, dokud potrvá dech všech světů.