Hledání jednorožce
Uprostřed bezejmenných hor, kde skály šeptají jazykem starým jako sama země, žila dívka jménem Elva. Nebyla jako ostatní děti z vesnice pod horami. Nedotýkala se květin kvůli kráse, ale protože slyšela, co si mezi sebou povídají. Stromy k dívce skláněly své větve, když procházela kolem a potoky zpomalily proud, aby mohla naslouchat jejich tichému zpěvu. Rozuměla mlčení stromů a v šustění listí rozpoznala dávno zapomenuté příběhy. Věděla, že některé kameny si pamatují sny. Stačilo se jich dotknout v pravou chvíli a vyvolaly vzpomínky na časy, kdy po světě kráčeli tvorové z dávných legend. Elva neviděla svět jako ostatní. Pro ni byl živý a naplněný skrytými hlasy, něhou i mocí, která zůstávala pro většinu lidí nepostřehnutelná.
Lidé z její vesnice si šeptali, že ve snech navštěvuje bytosti, které nikdo jiný neviděl. Stařenky pokyvovaly hlavami a říkaly, že dítě má duši starší než tento svět. Jiní se jen tiše usmívali s náznakem lítosti, že dívka bloudí v představách, kam rozum nikdy nedohlédne. Ale Elva znala tajemství svého srdce. Nosila v něm vzpomínku tak silnou, že zastínila vše ostatní. Obraz vznešené bytosti stojící uprostřed mlžného háje. Hříva bájného tvora byla měkká jako obláček mlhy a z čela mu vyrůstal roh, z něhož padal hvězdný prach. V očích tvora se zračil klid, jaký mohou nést jen tiché hlubiny nočního nebe. Nepronesl jediné slovo, a přesto Elva cítila, že rozumí každému hnutí její duše.
Spatřila jej v útlém dětství. Nikoliv ve snu, ani v obrázkové knize. Byl skutečný. Jednorožec se zjevil na pokraji lesa, ve světle, které se teprve probouzelo. Jeho pohled v ní odemkl skrytou komnatu duše, o níž do té chvíle nevěděla. A tehdy se vše změnilo. Nejen v ní, ale i kolem ní. Zmizel tak náhle, jak se objevil a spolu s ním odešlo i něco cenného. Elva cítila, že nebyla jen svědkem zázraku. Byla jeho součástí, než ji pohltil svět dospělých. Přesto to pouto nikdy nepovolilo. Jen se ukrylo hlouběji. Od té chvíle v ní přebýval pocit, že ke světu, jak ho vidí ostatní, tak docela nepatří.
Jednoho dne, když obloha potemněla těžkými mraky a lesy ztichly v očekávání deště, ji něco vytáhlo z domova. Nikoliv jasné rozhodnutí, spíš tiché volání, kterému nemohla odolat. Vzpomínka ji vedla vzhůru do hor, tam, kde už nerostly stromy a kde se ve vzduchu vznášela vůně ztraceného kouzla. Nakonec stanula u paty vysokého vodopádu. Voda se řítila dolů s takovou silou, že její hukot připomínal hluboký, dávno zapomenutý hlas. Hlas, jenž kdysi vyprávěl příběhy, které utvářely svět.
Stála tam tiše a promáčená deštěm. Dívala se dlouho do padající vodní tříště, v níž se lámaly barvy světla, dokud v proudu vody nezahlédla stín. Nejasný pohyb, v němž se soustředila síla celého bytí. Elva se zhluboka nadechla s poznáním v srdci, že znovu překročila práh mezi dimenzemi. Z mlžného oparu vystoupil jednorožec, ozářený bledým světlem dávných snů.
Neutekla ani nepromluvila. Jen k němu natáhla ruku a vdechovala okamžik, kdy sen a skutečnost splývají. Jednorožec přistoupil blíž a dotkl se čenichem její ruky. Tělem se jí rozlilo teplo. Vše, co bylo ztraceno, našlo znovu své místo. Nevrátil se jen tvor z dětství. Vrátit se musela i ona. Pak jednorožec zmizel. Vodopád znovu zahalil krajinu svým hukotem. Elva zůstala stát a dlaň jí stále ještě hřála dotykem, který nelze zapomenout.
Cestou zpět déšť ustal. Slunce pronikalo mezi mraky a skály zářily měkkým světlem. Les ji vítal šelestem listí a vůní vlhké půdy. Když se vrátila do vesnice, lidé na ni už nehleděli s lítostí, ale s respektem, který nedokázali pojmenovat. Možná jim připadala klidnější. Možná v jejím pohledu zahlédli něco, co sami kdysi znali, než na to zapomněli.
Elva už nehledala. Našla. A s tím věděním v sobě kráčela dál. Tiše, s úsměvem, který patřil hvězdám, vodě i světu, kde stále existují zázraky. Pokud víme, kde je hledat.