Píseň života

V jeskyni ukryté hluboko pod kořeny stromu Yggdrasilu, tam, kde světlo mlčí a věčné vládnou stíny, se narodil Bragi. Dítě poezie a zpěvu. Syn Gunnlödy, strážkyně posvátné medoviny a samotného Ódina, pána mnoha jmen. Jeho zrození neprovázel výkřik, ale tiché vzedmutí sil, které se v hlubinách probouzejí jen zřídka.

Byl počat v čase klamu, kdy se Ódin vetřel do síně obehnané horami, aby získal zlatou esenci poezie… medovinu stvořenou z krve moudrého Kvasiho. Tři noci strávil s Gunnlödou, a každá z těch nocí nesla v sobě příchuť kouzla i osudu. Z té trojité tmy, kde se šepot mění v kámen a přísliby splétají řád věcí, vyklíčilo semeno zpěvu.

Bragiho duše byla prodchnutá rytmem pradávných veršů ještě dřív, než se nadechl. Když poprvé otevřel oči, runy se samy vpily do jeho jazyka, vedené jistotou, že v něm nalezly svůj nástroj. A tehdy, v první chvíli ticha po zrození, zazněla píseň. Nikoliv ta, co má začátek a konec, ale proudící a věčná. Píseň života, jež splétá světy do jediné nitě.

Álfové, dávní kováři podzemních umění, zhotovili Bragimu harfu ze zlatého dřeva hvězd, v níž se uchytila paměť prvních melodií světa. Její tóny nesly ozvěnu pradávných věků, každý strunný dotek probouzel spící síly mezi kořeny světového stromu. Když Bragi harfu rozezvučel, čas se na okamžik zastavil. Kameny naslouchaly a kořeny nad hlavou se pohnuly, dotčené ozvěnou prastaré písně.

Jakmile dosáhl mužného věku, rozhodli se ho vyslat do světa na zkušenou. Posadili jej do člunu z temného jasanového dřeva stromu, jenž znal začátek i konec všeho. Bez vesla, aniž by znal směr, vyplul po tajných proudech, jež se vinuly pod kořeny Yggdrasilu. Voda byla tichá a hluboká. Nesla ho jako píseň, jež hledá svého posluchače.

Až jednou, mezi tichem a světlem, překročil člun hranici stínu a dne. Sluneční paprsek se otřel o jeho okraj a Bragi poprvé otevřel oči do světa, který dosud znal jen z příběhů. Když loď vyplula z temnoty podsvětí na denní světlo, láskyplně pohladil harfu a začal zpívat píseň života, která se rozléhala všemi devíti světy Yggdrasilu. Jeho hlas probouzel spící semena a připomínal bohům i lidem, že v každém konci se skrývá nový začátek.

Jednoho dne, když připlul k zalesněnému břehu, Bragi vystoupil a vydal se pěšky do hlubin lesa.Píseň však neutichla. Kamkoli vstoupil, se probouzela poupata, mech dýchal novou silou a ptáci zpívali, co on hrál. Les ho přijal beze slova. Vzduch voněl starou magií a listy pod jeho kroky šustily ozvěnou dávno zapomenutých kouzel.

Uprostřed zeleného srdce lesa potkal Idun. Dceru Ivaldiho a budoucí strážkyni zlatých jablek mládí. Její oči měly barvu prvních jarních kapek a hlas voněl jabloní v květu. Když Bragi zahrál, smála se čistým smíchem, který rozkvétal mezi stromy. A když zpíval o věčnosti, naslouchala s tichým porozuměním v očích, v nichž se zračilo vědění, že jejím údělem bude střežit mládí, které nikdy neuvadne.

Byly to spřízněné duše, co se hledaly napříč světy a tak není divu, že se jejich cesty propletly. Láska mezi nimi byla jako proud, neznající zastavení. Tichá, hluboká a neochvějná. Dovedla je až k branám Ásgardu, kde je bohové přivítali s úsměvem. Bragi se stal pěvcem bohů a tvůrcem poezie na počest padlých válečníků, přicházejících do Valhally, zatímcoIdun, krásná bohyně věčného jara, střežila kouzelná jablka, z nichž bohové čerpali mládí a sílu.

Od té doby v síních bohů zní Bragiho melodie a vzduch je prosycen vůní Iduniných jablek, nesoucích příslib věčného mládí. Jejich spojení se stalo písní života. Tou, která tiše probouzí svět vždy, když se zdá, že vše ostatní umlklo.