Liška a šamanka

Kdysi dávno, v časech, kdy stromy šeptaly jazykem větru, a voda zpívala písně předků, žila ve vesnici uprostřed Rudohoří žena, kterou nazývali Šerava. Nebyla to obyčejná žena, nýbrž šamanka. Vládla bylinkám, znala řeč kamene i zvířete. Říkalo se, že sny, které se jí zdají, jsou magickou bránou mezi světy a že pod jejím dechem se uzdravují staré rány.

Jednoho podzimního večera, kdy se mlha pomalu zvedala z luk, vystoupala Šerava do skalnatého kotle zvaného Halda, aby navštívila posvátné místo uprostřed kruhu menhirů. Nesla s sebou jalovcovou runu a hrst bylin pro lesní duchy. Věděla, že místo má moc, a cítila v kostech, že dnes se něco změní.

Když zavěsila runu na mladou břízu, uslyšela za sebou tichý šelest. Otočila se a spatřila lišku. Stála tiše na mechu, skoro jako by se vynořila ze samotného šera lesa. Srst měla zbarvenou do temné rezavé a na hřbetě černé pruhy jako stíny větví. Dlouhý, huňatý ocas zakončený bělavou špičkou se v podzimním vánku jemně třásl. Její jantarové oči byly hluboké a klidné jako hladina horského jezera. Neutíkala. Jen na ni hleděla. Šerava pochopila, že to není obyčejné zvíře.

"Ty nejsi z tohoto světa, viď?" zašeptala.

Liška udělala neslyšně pár lehkých kroků vpřed. Její tlapky se sotva dotýkaly země. Pak zvedla hlavu a znovu na ni pohlédla. V očích se jí zračil klid pradávného lesa a ticho, které zná jen ten, kdo kráčí mezi světy. Šamanka má pocit, že liška nehledí jen na její tvář, ale někam hlouběji. Cítí, že pohled zvířete proniká hluboko do myšlenek a do paměti. Až tam, kde se rodí sny.

"Ne," ozval se jí hlas v mysli. "Hlídám hranici mezi tím, co je vidět, a tím, co je skryto."

"A proč jsi přišla za mnou?" zeptala se tiše žena.

"Možná proto, že ses zapomněla smát," odpověděla liška. "Příliš dlouho jsi hleděla do světa lidí. Opomenula jsi, že také smích a hra jsou cestou k pravdě."

Liška udělala krok zpět. Její silueta se zamlžila, roztančila ve vzduchu a než se šamanka nadála, stála před ní mladá dívka s vlasy jako plamen a očima plnými hvězd. Vůně jalovce se smísila s něčím dávným, téměř zapomenutým.

"Jsem proměna," pravila s úsměvem dívka. "Jsem smích i klam… vědomí, jenž tančí mezi světy. Přicházím, když je třeba se zasmát, aby se duše mohla uzdravit."

Šerava chvíli mlčela, oči ponořené v tichu, které patřilo jen tomu okamžiku. Dívka před ní nevypadala jako někdo z masa a kostí, ale jako píseň, která se na okamžik zhmotnila. Vlasy jí planuly barvou podzimního listí, oči jiskřily vnitřním ohněm, a přesto z nich čišela dávná něha, jaká patří těm, kdo dlouho kráčeli na pomezí stínu a světla.

"Vyhledej mě, když se svět bude zdát příliš vážný. Jsem tam, kde úsměv vzniká dřív než slova, v příbězích, které odmítly zapomenout, jak snít. Jsem šepot, co škádlí vážnost a smích, který zná hloubku. Jsem odraz v zrcadle, v němž uvidíš, kým jsi byla, než jsi zapomněla být dítětem."

A znovu tam byla jen ta liška. Než zmizela mezi stromy, otočila se a věnovala jí poslední pohled.Šerava sklonila hlavu. Pochopila. Liščí duch, se svou mazaností a šibalstvím ji přišel připomenout, že cesta k moudrosti často vede i skrze hravost. Ukazovala cestu, která nebyla přímá, ale pravdivá. Cestu mezi smíchem a tichem.

A tak se šamanka znovu učila naslouchat stromům, větru i sobě. Věděla, že kdykoli se v lese zasměje, liška je blízko. V tichu mezi stromy, ve smíchu uprostřed samoty i v klamném zrcadle vlastních myšlenek. Tam všude je přítomna magie, kterou nelze uchopit, jen procítit. A právě v tom spočívá skutečná síla: nebát se bloudit, když hledáme a nezapomínat se usmát, i když jsme ztraceni.