Posel bohů

V zapomenutém koutě krajiny, kde se louky vlní až k obzoru a vítr zpívá prastaré písně, žila pastýřka jménem Lucie. Každého dne vodila své ovce po travnatých pláních, daleko od lidského ruchu. Její kroky byly tiché a klidné, oči vnímavé ke každému pohybu v trávě. Znala řeč bylin, rozuměla šepotu větru, slyšela i tichý nářek stromů. Ač mladá, její duše byla obtížena mnoha životy, naplněná stopami prastarých vědoucích žen.

Jednoho podvečera, když se slunce ztrácelo za obzor a krajinu zalévalo zlatavé světlo, usedl na nejbližší strom havran. Byl větší než všichni ptáci jemu podobní, které Lucie dosud spatřila. Jeho peří černé jako uhel se lesklo fialovým nádechem a v očích se zrcadlily hvězdy z nejtemnější noci. Neodletěl, ani když se k němu přiblížila. Jen lehce naklonil hlavu. Zdálo se, že ji poznává.

Od té chvíle ji havran den co den doprovázel. Létal nad její hlavou a hlasitě krákal, když se někdo přiblížil ke stádu. V podvečer, kdy krajina utichala, si Lucie zpívala své tiché písně. Ve chvílích, kdy její hlas splýval se šumem trávy, usedal havran na kameny poblíž a naslouchal. Rozuměl každému tónu. Lucie cítila, že to není obyčejný pták. V noci vídala jeho tmavý stín, jak krouží nad pastvinami, a občas měla pocit, že v šumění větví slyší podivná slova. Nerozuměla jim, ale její srdce vědělo, co znamenají.

V ten den, kdy vše ztichlo, a okolí se zachvělo neklidem, přišla těžká mlha. Plazila se dolinou, těžká a tichá, až zahltila pastviny a rozmazala obzor. Vzduch zhoustl, každé nadechnutí pálilo v plicích. Lucie stála uprostřed louky a ztrácela se v mlžném oparu. Ovce bečely a rozprchly se do všech stran. Svět se ztratil v bílé tmě. Vítr zesílil a v jeho poryvech se ozýval šepot. Vzkazy, kterým nerozuměla. Bloudila mlčenlivou krajinou, volala nejprve nahlas, pak zoufale, ale hlas se ztrácel v mlze, jež pohlcovala i samotný čas.

V tu chvíli zaslechla krákání. Nikoliv to všední, jaké vítr nosí přes pole, ale zvuk temný a dutý jako ozvěna dávného proroctví. Nesl se vzduchem jako znamení a v Lucii se probudil starý instinkt. Věděla, že to není pouhé volání ptáka, ale zvuk, který ji spojoval s něčím, co přesahovalo její chápání. Udělala krok tím směrem. Pak další. Havranův hlas ji vedl mezi stromy, kolem rozpraskaných balvanů porostlých mechem, pod větvemi, které se skláněly až k zemi. Neviděla téměř nic, jen občas tmavý stín ptáka proti bělavé cloně.

Šla dlouho, až ztratila pojem o čase. Ale krákání neutichalo. Když se mlha nakonec rozptýlila, odhalila starou svatyni, zapomenutou mezi stromy. Uprostřed plál oheň v kamenné misce. Tichý plamen lehce plápolal, vědom si své role. Kolem něj stály ovce, shromážděné v kruhu. Žádná neprojevovala strach a žádná se ani nehnula. Stály klidně, pevně spojené v tichu a harmonii. Havran seděl na jednom z kamenů svatyně. Bez pohnutí se na ni díval stejnýma očima, které už znala z onoho večera.

Tehdy pochopila. Havran nebyl jen pták. Nesl v sobě něco víc než peří a křik větru. Byl poslem. Duch božských sil, které bdí nad krajinou. Od té chvíle nosila ve vlasech černé pírko a každý večer, když se nebe zbarvilo do nachového odstínu, šeptala do větru svá přání. Slova bez svědků, jen pro něho. Havran vždy slyšel. A někdy, když se země chvěla tichým kouzlem, přinesl odpověď.

Lidé z okolních vesnic si mezi sebou šeptali, že Lucie mluví s bohy. Míjeli ji na cestách se sklopeným zrakem. V jejích krocích cítili něco starého, co přesahovalo jejich svět. Ale ona jen naslouchala Zemi pod nohama, ševelení korun stromů a vzdáleným ozvěnám v hlubinách větru.

A také tomu, kdo přelétal mezi světy. Havranovi, který jí připomínal, že i dnes v tichu luk, v běhu stínu po trávě, může zaznít hlas starých bohů. Tichý, ale věčný.