Paní dutiny

Ve středu prastarého lesa, kde se kořeny vinou hluboko do země a koruny se dotýkají oblohy, stál strom starší než lidská paměť. Jeho kmen byl pokroucený staletími a větve šeptaly jména, v neznámém jazyce. V jeho středu zela dutina. Temná a tichá, ale ne zcela prázdná. Tam totiž přebývala ona. Paní lesa.

Strážkyně rovnováhy, víla zrozená z mízy, listí a větru. Z jejího tichého bytí vyzařovala celá hloubka a duše lesa. Nevyřčené příběhy stromů, šepot listí i vzpomínky kamenů. Její vlasy se vinuly v zelených závanech mechu, jemné a chladivé jako ranní rosa na listech. Šaty jí splývaly z temných závojů stínů, které se vlnily a proplétaly v objetí lesního ticha. Oči zářily jako voda skrytá v hlubinách studny, klidné a hluboké. Jen ten, kdo dokáže naslouchat srdcem a ne očima, v nich spatří tajemství, která jiným zůstanou skryta.

V dutině po jejím boku sedávala malá sovička s očima dokořán, bdělá i ve dne. Nebyla jen tak obyčejným tvorem. Byla pamětí stromu, knihovnou lesa, kronikářkou všeho, co se kdy pod větvemi odehrálo. Každou noc šeptala své společnici příběhy: o toulavých bozích, o zářících hvězdách, které spadly do kapradí, o smutných srdcích, jež se ztratila v tichu mechu a mlhy.

Paní lesa jen málokdy spatřila svět. Zůstávala skrytá. Většinou dřímala pokojně, hluboko v srdci prastarého stromu, kde čas plynul jinak. Jen v dobách, kdy se svět vychýlil z klidu a les zaplakal nad ztrátou, se v dutině stromu cosi probudilo… a ona se zjevila jako odpověď. Její zjevení bylo tajemstvím lesa, neviditelným dechem mezi větvemi, dotekem ranního světla na kapce rosy. Pomáhala beze slov. Jediným pohledem uměla utišit srdce a připomenout, že i ztracené tu má své místo.

Jednou vstoupil do lesa chlapec s unavenýma očima, v nichž přebýval strach. Nejistým krokem, který už dávno ztratil směr. Putoval lesem zmatený, unášený jen nadějí, že někde mezi stromy najde cestu ven. Dlaně měl prázdné a srdce tiché. Vše kolem něj bylo vzdálené. Zpěv ptáků i vůně stromové mízy se mu zdály být ze světa, který už nepatřil jemu. Zastavil se u prastarého stromu, kde mech tvořil měkké lože, a kořeny šeptaly zapomenuté příběhy země. Klesl do měkké trávy, unavený nejen tělem, ale i tichem ve vlastním nitru. Poté v náruči starého místa, pozvolna upadl do dřímoty.

Z dutiny stromu zaznělo sotva slyšitelné zahoukání. Sovička pootevřela oči a její zornice se zaleskly v šeru. Dutina zavoněla dřevem a dechem starých časů. Ze stínu stromu vystoupila Paní lesa. Průsvitná jako soumrak, co nevrhá stíny. Natáhla bledou ruku a vložila chlapci do dlaně semínko. Přesně mezi čáry, kam osud kreslí křižovatky života. Váha téměř žádná, a přece se při tom doteku rozechvěl celý les. Navenek zůstával stejný. Větve dál šuměly svou starou píseň a vzduch byl naplněn jemnou vůní jehličí. Uvnitř lesa, však něco tiše našlo své místo.

Semínko bylo darem. Malým tajemstvím života, nesoucím v sobě paměť lesa i příslib všeho, co z něj může znovu vyrůst. A v jeho tichu klíčila naděje. Chlapec se probudil a sevřel dlaň. V tu chvíli už věděl, kudy vede cesta z lesa. Nevedla po stezce, kterou by vyšlapaly nohy, ale po cestě, kterou otevírá srdce, je-li připravené. Když cestou míjel holé místo, kde stromy ustoupily světlu, poklekl a vsadil semínko do země. Na mýtině se rozhostila vůně země a z hlíny začalo klíčit něco nového.

V prastarém stromě se dutina pomalu uzavřela. Sovička tiše zahoukala a schoulila se do peří. Paní lesa vstoupila zpět do stínu dřeva, do šepotu, kde čas dýchá jinak. Tam bude spát tak dlouho, dokud jí znovu nezavolá ticho, které hledá odpověď.

Neboť les neukazuje cestu těm, kdo se ptají… ale těm, kdo jsou připraveni naslouchat.