Veles a oči noci

V hlubokých lesích, kde stromy šeptají starou řečí a mlžný opar se plazí jako duch dávných věků, tam vládne Veles. Bůh divočiny, přeměn a zvířat. Byl to on, kdo dal lesům hlas a zvířatům smysl pro rovnováhu. Veles se nerad ukazoval v lidské podobě. Přesto byla proměna jeho přirozeností. Nejčastěji se zjevoval jako vlk s očima planoucíma zlatým ohněm nebo jako sova, jejíž tiché letky nesly poselství noci.

Jednou našel uprostřed lesa malou sovu, uvězněnou v síti pavučin temného pavouka, tvora z hlubin nicoty, jenž se živil zapomenutými sny. Veles se proměnil ve stín a jediným dotykem ruky sovu osvobodil.

"Pamatuj si," zašeptal sově, "že svoboda není dar, ale úkol."

Od té chvíle se sovy staly jeho očima. Varovaly ho před nebezpečím a přinášely šeptané zprávy z nejzazších koutů lesa.

A právě od nich se jednoho dne dozvěděl, že lidští lovci překročili hranice posvátného území. Nehledali potravu – vedla je chamtivost a touha ulovit něco posvátného. Veles cítil, jak les tiše trpí jejich přítomností. Srdce přírody onemocnělo a také ve Velesově srdci zavládl neklid. Proměněn ve vlka s temným stínem v očích, sestoupil z hor do nitra lesa, kam smrtelníci po celá staletí nevkročili. Po jeho boku běželi vlci, jeho věční průvodci a bratři ve zvířecí podobě. Nad nimi kroužily sovy. Tiché a bdělé.

Když lovci rozbili tábor, netušili, že jsou pozorováni. Noc kolem nich byla klidná. Až příliš klidná. Oheň nepraskal, vítr neutichal. Zdálo se, že celý les zadržuje dech. Pak přišlo to ticho. Tak hutné, že v něm lovci uslyšeli vlastní svědomí. Z houštiny za nimi se tiše vynořil medvěd. Majestátní a vyrovnaný, s pohledem hlubokým jako stín starých lesů. V jeho očích planula moudrost, která nezná žádné hranice času. Byl to Veles.

Lovci zůstali jako přikovaní, neschopni se pohnout či promluvit. Nepřinášel hněv, ale pravdu. Nepozvedl dráp, jen se na ně díval a jeho pohled jim přinášel životně důležité pochopení. Náhle cítili, co dřív nevnímali: úzkost zraněné srny, poslední nádech stromu poraněného sekerou, stesk nad tichým zmizením všeho živého.

Rozbřesk je zastihl na pokraji lesa. Zmatené, prázdné a neklidné. Zbraně byly pryč. I stopy po ohni. Ale místo nich si odnášeli něco jiného: Zárodek dřív nepoznaného soucitu. To, co je dříve pohánělo k lovu, se vytratilo, a tam, kde dřív měřili život vahou trofejí, se zrodilo cosi nového. Místo lovecké pýchy jim v srdcích dřímala tíha porozumění. Tiché poznání, které nelze vyslovit, jen nést. Lovci odešli beze slov, s očima upřenýma k zemi. Když opustili les, neohlédli se. Nikoliv ze strachu, ale z úcty.

Stávalo se, že někdy v horách panovalo napětí. Mraky visely nízko, ptáci utichli a stíny stromů byly delší než obvykle. To šelmy, zbavené úcty k přirozenému řádu, začaly napadat stáda pastýřů. Nepřicházely z hladu, ale z chaosu, který se vkrádal do krajiny, když lidé zapomněli prosit, ale jen brali.

Tehdy Veles sestoupil mezi lidi v podobě medvěda. Jeho krok ztišil les, a dech přírody se spojil v jeden rytmus. Šelmy ustoupily. Tam, kde se zjevil, nastoupila harmonie. Vděční pastýři mu zapalovali posvátné ohně a do kamenů ryli jeho znamení v podobě spirály znázorňující koloběh, proměnu a věčnost. Veles byl více než bůh. Byl prastarým hlasem přírody. Tím, co zní pod kůrou stromů, v hukotu bystřiny nebo v tichu mezi nádechem a výdechem. Tento hlas se nikdy neztratil. Jen se ztišil v lidských srdcích, jakmile je zahltilo železo, hluk a spěch. A tak, když jednou v dálce uslyšíš výt vlka nebo zahlédneš sovu kroužit proti měsíčnímu světlu, nezavírej oči. Věz, že bůh lesa je stále přítomen. Tiše střeží rovnováhu, trpělivý jako kámen a připravený znovu se proměnit. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám, abychom nikdy nezapomněli, že také země má duši.