Zplozenci zkázy

Byli tak rozdílní, a přesto spojeni poutem, které svět nikdy plně nepochopí. Fenrir, tesák osudu v těle vlka, mládě se srdcem bouře, zrozené z předtuchy konce. Jörmungandr, had spletený ze samoty a věčnosti, jenž se od počátku snažil obejmout sám sebe dřív, než ho spolkne oceán. A Hel… moje tichá, podivná Hel. Napůl stín a napůl světlo. Když spala, vypadala jako obyčejné dítě, dokud jste nezahlédli, jak se jedna strana její tváře mění v popel. Ale byli moji. A mé milované družky Angrbody.

Ze všech těch ran, které mi svět zasadil, nebyla žádná hlubší než ta, kdy mi bohové vzali děti. Řekli, že svět si žádá oběti. "Loki," pravili, " proroctví mluví jasně. Musíme to udělat. Chráníme tím řád před zkázou."

V té chvíli se můj svět roztrhl vedví. Všechna kouzla mých slov, všechen lesk mých lží a úskoků, které tolikrát oklamaly bohy, se rozpadly v prach. Zbylo jen prázdné ticho, v němž jsem stál rozpolcený mezi ohněm hněvu a ledem lítosti. Byl jsem jen otec, který nedokázal ochránit své děti. Selhal jsem.

Oni tomu říkali osud. Já tomu říkal loupež. Přišli, když mlha ještě spala mezi kmeny stromů. Bez slitování vyrvali mé děti z náruče Angrbody. S chladnou a neúprosnou silou, která trhala nejen těla, ale i pouta lásky. Fenrira museli zkrotit silou. To mládě už tehdy vztekle na Ódina vrčelo, s očima plnými vzdoru. Zmítající se Jörmungandr byl odnášen opatrně jako balík jedu, jako hrozba, kterou je třeba ukrýt pod hladinu věčných vod. A Hel… ta malá dívka se také snažila vzdorovat světu, který ji už odsoudil. Její zoufalý křik prorážel tíhu ticha. Byla plná nezdolné vůle nepoddat se osudu, který jí byl předurčen bez možnosti volby. Její drobné ruce se sevřely kolem matky s naléhavostí, která mluvila o touze po ochraně. Po úniku ze sevření bohů, co jí chtěli ukrást dětství i svobodu.

Angrboda se zhroutila, jakoby jí utrhli kus duše. A já jen bezmocně stál, ztuhlý v čase. Zloba, která ve mně klíčila, nebyla bouří, ale trvalou prasklinou. Měla tvar ztráty, kterou spáchal otec bohů, můj pokrevní bratr. Sledoval jsem, jak nesou mé děti pryč, jako zavržené stíny budoucnosti. A z jejich nářku se nerodil oheň, jak by se dalo čekat, ale prázdnota. Hluboké a neúprosné ticho, v němž už hučel příslib konce. Ragnarök. Nebyl to meč, co ho zažehl. Byla to bezmoc. Začal v té chvíli, kdy jsem tam jen stál, neschopen bránit to, co jsem miloval víc než sám sebe. Jejich nářek se mi vpálil do srdce jako runa, kterou nelze setřít.

Ragnarök nebyl zrodem války, ale chvíle, kdy jsem nedokázal vykřiknout. Toho dne jsem pochopil, že být otcem zkázy neznamená chtít zkázu. Znamená jen, že ji nosíš v rukou, protože jiní tak rozhodli. Že tvé ruce drží oheň, který nezapálily. A že tvé srdce hoří láskou, kterou jiní nazývají hrozbou. A já věděl, že tentokrát žádná přeměna, žádné lži a žádné sliby neodvrátí rozhodnutí, které bylo už dávno vyřčeno v tichu Vědoucích.

Myslí mi proběhla vzpomínka, jak jsem kdysi běžel v podobě klisny. Jak se osminohý kůň Sleipnir zrodil ze lsti a něhy. On jediný z mých dětí byl bohy přijat. Ale jeho sourozenci? Zavrženi a rozptýleni do světů, kde ticho není milosrdenstvím, ale vězením.

Od té chvíle nosím masku smíchu a hýřivých řečí. Hraji svou roli šaška, jehož jazyk je ostřejší než meč, protože skrze smích se lépe skrývá žal. Přetvářka je brnění, které mi umožnilo přežít. Nechám je věřit, že se směju, protože mi na ničem nezáleží. Ale oni nikdy nepochopí, že můj smích je ozvěna bolesti, kterou jsem se naučil skrývat. Že v každé větě a úšklebku jim vracím kousek toho, co mi vzali.

Až se jednou zvedne mlha a z útrob stromu světa zavane vítr z konců všech časů, poznají, co znamená smích, který se rodí z bolesti. Nezapomněl jsem. Ani neodpustil. A v ten den, kdy pukne klenba nebes, nebude to bouře, co přichází. To budu já a mé děti.